Z Ústí nad Orlicí do Pekingu po železných nitkách (1/2)

Už od dětství mě fascinoval svět železnice. Vyrůstal jsem v „nádražácké“ rodině a z okna mého pokoje jsem koukal přímo na hlavní železniční trať procházející naším městem. Když jsem později začal cestovat, projezdil jsem vlakem velkou část Evropy, severní Afriku i Blízký východ. Největší železniční dobrodružství a můj dávný sen jsem se rozhodl uskutečnit v roce 2011.

Doma jsem oznámil, že v létě jedu vlakem do Číny. Okolí tuto skutečnost přijalo smíšeně. Někdo tento plán obdivoval, jiní si klepali na čelo. Nechápali, proč tam prostě neletím, když jsou letenky tak dostupné.

Jako první jsem si koupil jednosměrnou letenku Peking – Praha a průvodce Lonely Planet Transsibiřská magistrála. Teď už moji 14 000 km dlouhou cestu nemohlo nic zastavit. Přípravy probíhaly bez problémů, pouze Čínská ambasáda mi odmítla vydat turistické vízum. Pevně jsem věřil, že ho seženu někde po cestě a tak jsem 10. července stál celý natěšený na nástupišti v Ústí nad Orlicí. Přímý vlak do Moskvy u nás bohužel nestaví, tak jsem to musel vzít s malou zajížďkou přes Pardubice. Vlak do Moskvy je takový malý hotel na kolejích, takže 35 hodin v něm strávených uteklo velice příjemně. Zpestřením byla výměna podvozku vlaku na polsko – běloruské hranici, jelikož na východě mají širší rozchod kolejí. Celá operace trvala tři hodiny, což je více, než přímý let z Prahy do Moskvy. Ale to je součást dobrodružství :-).  První zastávka byla v Moskvě. Toto město mi už dávno přirostlo k srdci. Tři dny jsem strávil procházkami po památkách a spal kde jinde než v hostelu, který se jmenuje Trans Siberian. Nakoupil jsem zbytek jízdenek až na mongolské hranice a krásným nočním vlakem zamířil do Kazaně. V Rusku jsou v dálkových spojích v zásadě dvě třídy – luxusnější varianta Kupejnyj vagon, kde jsou 2 až 4 cestující a skýtá dostatek soukromí. Druhá možnost je pak Plackartnyj vagon, kde spí pohromadě 54 cestujících. Prostor je oddělen pouze jednoduchými přepážkami. Pokud chcete poznat skutečné Rusko, doporučuji právě tuto variantu. Zjistíte, že obyčejní Rusové jsou moc přátelští, často s nimi budete do noci debatovat a rádi se s vámi podělí o oběd. O každý vagon se vzorně starají dvě „provodnice“ a k dispozici je neustále horká voda ze samovaru. Jelikož jsem velký milovník kávy a bez několika šálků si den nedokážu představit, tak jsem tento ruský přístroj velmi často využíval.

Transsibiřskou magistrálu můžete projet přímým vlakem, dokonce i do Pekingu se dostanete z Moskvy bez přestupu. Ale přišli byste o spoustu zážitků v Rusku, navíc by vás sedm dní v jednom vlaku nejspíše přivedlo k šílenství. Já jsem si po cestě naplánoval spoustu zastávek. V Kazani můžete obdivovat krásné pravoslavné i islámské památky, v Jekatěrinburgu na hranici Evropy a Asie je zase místo, kde byla vyvražděna carská rodina. V Omsku jsem podnikl plavbu po Irtyši a koukal kolem sebe, zda nepotkám Jaromíra Jágra. V tu dobu totiž za Omsk hrál. Další zastávkou bylo historické město Tomsk s krásnými dřevěnými domy, jak vystřiženými z Mrazíka. Město, kde jsem se zdržel déle, bylo Krasnojarsk. Nedaleko se totiž nachází Stolby – rozlehlá přírodní rezervace na řece Jenisej. Nekonečnou sibiřskou tajgu s překrásnými skalními útvary zde máte jako na dlani. Nejvíce jsem se ale těšil na svoji poslední zastávku v Rusku – jezero Bajkal. Při dlouhé cestě vlakem z Krasnojarsku do Irkutsku mi vtipní spolucestující dohazovali ke sňatku krásnou průvodčí, po zbytek cesty se nám pak už raději vyhýbala :-).

Konečně u Bajkalu.

Nejhlubší jezero světa s křišťálově čistou vodou stojí určitě za návštěvu. Obklopené vysokými horami je pravou perlou Sibiře. Autobusem a lodí jsem se dostal na Olchon – jediný obydlený ostrov na Bajkale. Ubytování jsem našel u příjemné rodiny a měl 5 dní na poznání tohoto krásného místa. Každý den jsem podnikal výlety do jiné části ostrova a nachodil mnoho kilometrů. Značení cest tam téměř neexistuje, naštěstí mapy z infocentra byly poměrně spolehlivé. I když jsou zde úžasné pláže, skoro nikdo se nekoupe. Voda je totiž velmi studená. Léto je na Sibiři krátké a vzhledem k hloubce jezera (přes 1600 m) se nestačí voda ohřát. Během zimy zde teploty padají ke 40 stupňům pod nulou a celé jezero zamrzá. Místo lodě se pak k dopravě na ostrov používají jednoduše auta :-). Každý večer jsem trávil s ruskou rodinou, která mi vyvářela výbornou místní kuchyni.

Dny na Bajkale rychle utekly a já už se těšil na další dobrodružství. Vrátil jsem se do Irkutsku, odkud jsem pokračoval do mongolského Ulánbátaru.

Po cestě z Moskvy jsem často vzpomínal na Československé legionáře. Téměř v každém městě, které jsem zatím na Sibiři navštívil, najdete jejich stopy. I oni projeli Transsibiřskou magistrálu, i když za mnohem smutnějších okolností.

Pokud vás zajímá, jak dobrodružství pokračovalo, nezapomeňte si sehnat další číslo Koridoru :-).

Ladislav Kalous